Král Krysa Ukázka 2

Petr Marlowe dřepěl na důstojnické latríně a vychutnával krásu předjitřní chvíle a krásu normální stolice. První krásu mohl vychutnávat často. Tu druhou málokdy.
Vybíral si na latrínách vždycky poslední řadu. Částečně proto, že si stále ještě jen velice nerad ulevoval před ostatními, částečně proto, že nenáviděl pocit, že má někoho v zádech, a částečně proto, že bylo zábavné pozorovat ostatní.
Záchodové jámy byly sedm a půl metru hluboké, široké metr a dva metry od sebe vzdálené. Dvacet řad jam, třicet v každé řadě. Každá přikrytá prkny s dírou uprostřed.
Ve středu latrín stálo cosi jako dřevěný trůn. Skutečný záchod se sedačkou. Privilegium plukovníků. Každý jiný musel dřepět na bobku jako domorodci, s nohama rozkročenýma nad dírou. Nikde nebyly žádné zástěny a celý prostor latrín byl zcela otevřen nebesům i táboru.
Na osamělé nádheře trůnu seděl plukovník Samson. Až na rozedraný slaměný klobouk malajských domorodců byl nahý. Klobouk nosil pořád. Byla to jeho jediná ozdoba. Snímal jej, jenom když si holil hlavu nebo když si ji natíral kokosovým olejem a tajuplnými mastičkami pro vzrůst vlasů. Chytil jakousi neznámou chorobu a jednoho dne mu vypadaly všechny vlasy i s obočím a řasami. Na zbytku těla byl zarostlý jako opice.
Po celém prostoru latrín byli roztroušeni další muž, co nejdále jeden od druhého. Každý měl u sebe láhev vody. Všichni mávali rukama a odháněli útočící hejna much.
Petr Marlowe si znovu uvědomil, že nahý muž, který na bobku koná svou potřebu, je nejošklivější stvoření na světě. A snad také nejpatetičtější.
Až dosud visel na nebi jenom příslib dne, jakýsi světlý opar, zlaté prsty, stydlivě se dotýkající tmavého sametu nebe. Země byla chladná, protože v noci pršelo, a i vánek byl chladný a voněl mořskou solí s červeným jasmínem.
Ano, pomyslel si Petr Marlowe spokojeně, bude to dobrý den.
Když skončil, stále ještě na bobku nahnul láhev s vodou a umyl si zadek, používaje k tomu obratně jen prstů levé ruky. Vždycky levé. Pravou rukou se jí. Domorodci nemají výraz pro levou ruku a pravou ruku, říkají vždycky jenom "ruka, kterou se utírá zadek", a "ruka, kterou se jí". A všichni v táboře používali vody, protože papír, každý papír, byl příliš cenný. Jenom Král byl výjimkou. Ten měl opravdový toaletní papír. Dal kousek Petrovi a Petr se o něj rozdělil se svou jednotkou, neboť to byl výborný papír na balení cigaret.
Petr Marlowe vstal, oblékl si sarong a vracel se do baráku v očekávání snídaně. jako vždycky bude rýžová kaše a slabý čaj, ale jeho jednotka má dnes také kokosový ořech - další dárek od Krále.
Za těch pár dní, co Krále zná, se mezi nimi vyvinulo podivné přátelství. Pro jeho jednotku to znamenalo více jídla a tabáku, ale také jinou pomoc: salvarsanem vyléčil Král tropické vředy na Macových kotnících, během dvou dnů vyléčil to, co hnisalo dva roky. Petr Marlowe však věděl, že i když všichni tři vítali Královo bohatství a pomoc, měli ho rádi hlavně pro něco jiného. Vyzařoval sílu a sebedůvěru. Člověk se v jeho přítomnosti cítil sám silnější, přiživoval se na kouzlu, které ho obklopovalo.
"On je kouzelník!" Petr to nevědomky řekl nahlas.
Většina důstojníků v baráku číslo 16 dosud spala nebo ležela s otevřenýma očima na pryčnách a čekala na snídani. Petr vytáhl zpod polštáře kokosový ořech a vzal nůž a malajskou mačetu parang. Odnesl si všechno ven na lavičku. Obratným úderem parangu ořech rozpůlil a mléko zachytil do misky. Pak začal opatrně seškrabávat kokosové maso z jedné půlky ořechu. Bílé kousky padaly do mléka.
Maso z druhé poloviny seškrábal do zvláštní nádoby. Pak je nasypal do kousku síťoviny, utržené z moskytiéry, a pečlivě z něj vymačkal hustou sladkou šťávu. dnes je na řadě Mac, aby si ji přidal do rýžové kaše.
Petr Marlowe myslel na to, jak vynikající surovinou je vymačkaný zbytek kokosového ořechu. Je bohatá na protein a přitom nemá vůbec žádnou chuť. Když se k ní přidá stroužek česneku, stane se celá česnekem. Kousíček sardinky - a stane se celá sardinkou a je schopná ochutit spoustu misek rýže.
Najednou se mu na ten kokosový ořech začaly sbíhat sliny. Pocítil takový hlad, že ani nezaregistroval příchod japonských strážných. Spatřil je, teprve když už stáli jako sám osud ve dveřích baráku a když už všichni zajatci stáli vedle pryčen.
Kapitán Jošima řekl do naprostého ticha: "V tomto baráku je rádio."

(strana 78-79)

Kde se odehrává popsaná scéna a co přesně Petr Marlowe dělá na jejím začátku?
Proč si Petr vybírá na latrínách poslední řadu?
Jaký byl rozdíl mezi "trůnem" uprostřed latrín a ostatními místy k vykonání potřeby?
Jak vypadal plukovník Samson a čím byl jiný?
Jak si vězni v táboře čistili po vykonání potřeby ruce a proč nepoužívali toaletní papír?
Čím Petr rozděloval kokosový ořech a jakým způsobem jej zpracovával?
Proč nevadilo, že má jako zajatec takové nástroje?
Jaké potraviny měli vězni k snídani a čím si ji dnes mohli vylepšit?
Co udělal Král pro jednotku a proč ho ostatní obdivovali?
Jak se chovali vězni, když přišli japonští strážní?
Jaká šokující informace zaznívá na konci ukázky?
Co vyjadřuje věta "nahý muž, který na bobku koná svou potřebu, je nejošklivější stvoření na světě" a proč to může být důležitý postřeh?
Jak působí kontrast mezi idylickým ranním popisem přírody a drsnou realitou latrín?
Proč je v textu věnována taková pozornost kokosovému ořechu?
Jak byste popsali atmosféru na konci ukázky, když přicházejí japonští strážní?
Jak byste se cítili, kdybyste byli v podobné situaci jako Petr Marlowe? Co by pro vás bylo nejtěžší?
Jakou roli hraje v ukázce přátelství a solidarita mezi vězni?
Myslíte si, že si člověk může udržet důstojnost i v takových podmínkách? Proč ano/ne?
Co může být na každodenních rituálech v táboře důležité?
Co myslíte, že bude následovat po poslední větě ukázky?

Jak působí kontrast mezi idylickým ranním popisem přírody a drsnou realitou latrín?

Tento kontrast posiluje tragikomičnost i absurditu celé situace. Krásné ranní světlo, chladný vánek a vůně jasmínu jsou v ostrém rozporu s popisem záchodových jam, nahých mužů, much a bezútěšnosti. Ukazuje se tak, že i uprostřed lidské bídy a nedůstojnosti může příroda dál působit krásně a klidně – svět jde dál, zatímco člověk trpí. Tento kontrast zároveň může vyvolat zvláštní smysl pro humor nebo černou poetiku.

Co podle Petra symbolizuje postava Krále? V čem spočívá jeho „kouzlo“?

Král je v táboře výjimečný svou schopností přežít a udržet si moc i důstojnost. Symbolizuje sílu, odhodlání a schopnost ovládat situaci tam, kde ostatní jen trpí. Jeho „kouzlo“ spočívá v sebevědomí, schopnosti jednat a dávat druhým naději nebo alespoň konkrétní pomoc. Připomíná archetyp „šamana“ nebo „vládce“ – postavu, která má přístup ke zdrojům, znalostem i jistému druhu autority, i když oficiálně žádnou moc nemá.

Proč je v textu věnována taková pozornost kokosovému ořechu?

Kokosový ořech se stává symbolem života, kreativity a přežití. Ukazuje, jak i z mála lze vytvořit něco výživného, jak vězni zpracovávají surovinu do poslední kapky, a jak se z rutiny může stát drobný rituál. Je to také moment normality – příprava snídaně, sdílení jídla, vynalézavost. Oproti bezútěšnosti tábora je kokos konkrétním, hmatatelným zázrakem. V jeho popisu je cítit úcta k životu a snaha zachovat si lidskost.

Jak byste popsali atmosféru na konci ukázky, když přicházejí japonští strážní?

Atmosféra se náhle změní z klidné a téměř poetické na napjatou a děsivou. Strážní se objeví náhle a nečekaně, jako „sám osud“. Vězni okamžitě reagují poslušností a strachem – všichni stojí, nikdo se neodváží odporovat. Napětí vrcholí znepokojivým sdělením, že se v baráku nachází rádio, což naznačuje možné následky – tresty, výslechy, násilí. Tato věta jako by ukončila iluzi bezpečného rána a vrátila čtenáře zpět do reality tábora a moci okupačních sil.